Poohlédnutí za našimi prvními agility závody

Vítejte u dalšího trošku vzpomínkového, neobvyklého článku. Ano, čtete správně. Zúčastnily jsme se agility závodu dva měsíce po první lekci. Byla to psina!

 Šlo o neoficiální agility závody Dušičkové hopsání v Nymburku, které se konaly už pár měsíců zpátky. Přesněji 3. listopadu. Přihlásily jsme se do kategorie Baby, ačkoliv už jsme měly podle Sunnynky věku patřit do začátečníků, kterým jsme ale nesahaly ani po kotníky. V „Bejbynách“ vypadal parkour následovně: skočka pro označení startu a cíle a spooustu tunelů. Možná proto jsme si troufly postavit se na start.

Do Nymburku jsme ale nejely tak ůplně kvůli závodu! Jely jsme tam hlavně z důvodu, že se těchto závodů měli účastnit Sunnynky sourozenci z vrhu a pár přátel z instagramu, se kterými jsme setkání plánovali. A tak jsme využily situace a do závodu jsme se přihlásily taky.

Naše běhy nebyly zrovna ukázkové ale zase jsme nepatřily k těm nejméně uspěšným. Měla jsem nervy. Nevěděla jsem jestli mi Sunny hned po odepnutí z vodítka nepláchne. Doufala jsem, že jsem nezapomněla i tak lehkou trať. Za přítomnost tohohle zbytečnýho nervování asi také z velké části může fakt, že jsme se nikdy nezůčastnily žádného závodu nebo soutěže jako tým.

Je to tu! Píšťalka píská a já dávám Sunny do odložení. Na zlomek vteřiny s ní propojím myšlenky a říkám, že do toho cíle prostě nějak doběhneme! Hned u prvního tunelu jsem to zpackala. Neukázala jsem dost viditelně. Opravily jsme to a drandily jsme po parkouru dál. Když jsme doběhly byla jsem ze Sunny nadšená, jak plně mě poslouchala. Nadšení ze sebe samé už bylo o dost slabší. To moje vedení….když se na to koukám takhle zpětně, je to bez komentáře.

Už se běhaly běhy druhé a nás od startu dělilo pár sekund. Já jsem byla vyklidněná a jak už jsem se několikrát v životě ujistila, Sunny by mě nikdy v ničem nenechala samotnou. Po doběhnutí jsem byla pyšnou pánicí. Na to, že Sunny v té době znala překážky necelé dva měsíce a ocitla se v dalším novém prostředí plném psů a lidí stojících okolo parkouru byla jsem ze splnění této malé výzvy šťastná.

Naše výsledky nebyly vůbec špatné! V prvním běhu jsme se umístily v první polovině ( 7. místo z patnácti týmů) s jedním trestným bodem a časem 25,92 sekund. Druhý běh se všem relativně povedl a my jsme skončily na krásném 9. místě s jedním odmítnutím a s časem 23,95 sekund.

Tyto závody mě posunuly se zkušenostmi o trochu dál a jasně mi ukázaly, že odložení je základem úspěchu. Na parkouru ho Sunny měla opravdu mizerný. Máme ještě, co dohánět! Ale my to jednou dopilujeme.

Taky jsem měla čest poznat skvělé holky mého věku, které jsou také tak zapařené do pejskařiny jako já. Celý den jsme trávily spolu a hodně toho nakecaly. Byly fajn společnost a byla jsem moc ráda, jak moc nás podporovaly i když jsme se znaly jen pár hodin. O jejich skvělých agiliťácích nemluvě. Byli a jsou velcí šikulové! myslím, že o nich ještě uslyšíte. Hodím vám sem i jejich instagramy, pro ten případ, že je ještě neznáte. A věřte, je to škoda.

https://www.instagram.com/ero_bordercollie/

https://www.instagram.com/border.ka.annie/

https://www.instagram.com/lucky_border_kolie_/

• 

• 

• 

• 

---

A pokud by vás zajímalo, jak naše běhy vypadaly, mrkněte na toto video! Jsou zde obsaženy i nějaké záběry navíc!

Tak haf a štěk u dalšího článku, kterému budu šéfovat opět já.