Na skok na severní pól

Určitě si i vaše kožíšky všimli, že je v posledních dnech relativně velká zima. Každé ráno když se probouzím mráz maluje na okna. Také mám vždy zamrzlou venkovní misku s vodou. Je to opruz! No neříkejte, že u vás se to neděje. Měli by vynaleznout nějakou, která by udržovala ideální teplotu vody i v mrazu.

Ale můžu vám říct, až na to, že mi občas zebou tlapičky, je to teď venku krásné. A to ani zdaleka nežijeme v nějaké horské oblasti! Tolik závějí, obalených stromů sněhem a zamrzlých louží tady u nás vidím úplně poprvé ve svém psím životě. A že to dokonce vydrželo hned několik dnů, ne jen několik řádů hodin.

Před několika dny přišla panička s řešením, aby mě právě už ani ty tlapičky nezíbly a aby jsem si zimu užívala zcela naplno. Objednala mi botky. Boty pro psy. Ze začátku jsem si myslela, že je to nějaký podivný hadřík, ale ona mi ty kusy látky navlékla na nohy! Ačkoliv jsem věděla, že je to pouhá tmavá látka, zpanikařila jsem.

Můj mozek nechtěl s tělem spolupracovat, já zvedla ze strachu všechny čtyři a přistála jsem s bouchnutím na čumák. Panička se mi zasmála. Už jsem si myslela, že mě nepodpoří a bude se na mě jen culit, ale naštěstí zasáhla a ukázala mi, že botky jsou opravdu skvělé. Nedá se v nich dle mého zjištění ale moc brzdit. Když jsem totiž urychleně zpomalovala, následoval další držkopád. Nebo spíš čumákopád? Teď botky nosím již několik dní ven a díky nim dokážu předejít všem těm nepříjemným sněhovým koulím, se kterými jsem se vždycky vracela domů.

Myslela jsem si, že boty v psím světě nejsou úplně normou, ale pak jsme na procházce, kde jsem si užívala opravdu každého doušku sněhu, a to doslova, potkaly kamarády ze vsi. Chlupáče Froda, který je asi třikrát větší a třikrát víc osrstěný než já, a jeho dvounožce. A pse div se, měl na nožkách taky botky! Štěkli jsme si, jak je super, že to někdo vynalezl a podebatovali jsme taky o tom, jak by bylo super uskutečnit mou myšlenku s vyhřívanou miskou, která by držela ideální teplotu vody tak akorát na psí jazýček. Tak třeba budou jednou naše tužby vyslyšeny a objeví se nějaký zachránce před zmrzlou vodou v misce, která dělá nepříjemnosti snad každému psovi.

V těchto mrazivých dnech často jen tak polehávám na svém oblíbeném místě, odkud mám rozhled široko daleko, a hlídám tu naši zasněženou boudu, ve které se smečkou žijeme úžasný život plný polehávání na gauči a spoustu dalších činností. Ty ale nejsou něco tak skvostného jako válení se na gauči v polštářích. Ale abych se zase vrátila k původní myšlence a věci, kterou jsem vám, mým nejmilejším čtyřnohým a dvounohým kamarádům, chtěla sdělit, jde právě o to místo, kde je všchno vidět.

Dokonce i dvounohé otužilce v zimě! Opravdu. Nekecám! U nás ve vsi bydlí totiž jeden nadšenec, co se chodí k řece hned za naši zahradou otužovat a koupat. Už jsem vypozorovala, že sem jezdí kolem druhé hodiny odpoledne, když je slunko tak akorát vysoko, led z noci je ještě čerstvý, když naše domácí kočky chrupkají za kamny a přesně v době, kdy se ze vsi začínají ozývat radostné dětské hlasy malých školáků. Ani o minutu déle nejezdí. A nikdy mě časově nezklame. Podle něj by se mohl někdo řídit jako podle hodinek.

Stejně tak nezklame v tom, že klasicky přijede v autě, vystoupí v županu a jde na věc. Rozhýbá se a během chvilky zapluje pod hladinu. Říkala jsem si, že bych se jím mohla inspirovat a zkusit to otužování taky. Přeci jen, pomáhá to na udržení skvělé kodice a přispívá to na všeobecném zdraví. A znáte to, má se zkusit všechno.

A tak jsem se odhodlala, přibližně před týdnem jsem se ponořila i já. Bylo to osvobozující! Panička mě ale nenechala tenhle druh svobody prožívat nějak déle, vyhnala mě z vody, prý abych si při tomto počasí ještě něco neuhnala. Já myslím, že by mi to otužování spíše prospělo, ale nechme ji při jejím názoru. Každý má přeci právo se projevit.

Mělo to ale malý háček, do té vody jsem vlezla se svými super psími botami, které jsem tu už zmiňovala. Jak mrzlo a ony byly mokré, začaly těžknout a tvrdnout. No a po chvíli už jsem měla jen tři. Takže nastalo pátrání. Vypadalo to, že je definitivně ztracená a že vymizela z povrchu země. Já už jsem hledání vzdala ale panička se furt snažila. Stačila chvilka a bota byla opět objevena!

Z toho jsem si vzala ponaučení a zaryla si ho do svých mozkových závitů. Mluví totiž za vše. Žádný pes totiž nemůže říct, že v něčem selhal, dokud to nevzdá.