100 naběhaných kilometrů za březen

3.4. 2021skrzpsioci 1 Komentář

Haf a štěk! Tento článek je poněkud speciální, nese spoustu vzpomínek, úžasných pocitů a hned několik pořádných hromad radosti a štěstí. Zároveň udělá tečku za celým zvláštním měsícem, který byl pro mnohé kvůli odloučení náročný. Ale není nad to si na všem najít něco, co nám dělá sebemenší radost každým dnem. Troufám si říct, že v tom jsem naprostý přeborník. Panička už tuhle schopnost ode mě také přebrala a rozhodně by souhlasila, že není nic lepšícho než radost z maličkostí, která dokáže být tak kouzelná.

Ale teď už k věci, jak že to celé začalo? Na konci února jsme se inspirovaly kamarádkou s fenkou malého plemene, která je jasnou ukázkou toho, že i někdo tak malý dokáže neskutečné věci! Nápad uběhnout za březen, měsíc, co už netrpělivě čekal, až převezme vládu nad celým revírem a přinese nám nějaké to přijatelnější počasí, 100 kilometrů, což pro nás bylo ještě pár měsíců zpět nepředstavitelné, nám přišel naprosto skvělý! Řítil se na nás měsíc zavření okresů, dlouhého odloučení od všech psích kamarádů, žádné návštěvy agility cvičáku, který tak moc milujeme… Nemohl se naskytnout lepší měsíční plán.

Ještě před celým začátkem našeho plánu měla panička obavy, jak to celé zvládneme. Vize měsíce vlastně podle ní vypadala jako: učení, běh, běh, běh, jídlo, spánek. Naprosto nechápu, jak mohla zapomenout na naše oblíbené hraní, západy slunce, potrápení hlavičky, koupačky v řece, objevování nových míst a další nezbytnosti. Už už jsem si myslela a chtěla jsem souhlasit s ní (přeci jen mám lepší kondičku, takže by to měla být pro mě pohodička uběhnout, ale o to nešlo), že měsíc bez toho všeho obsáhlý jen běháním přírodou bude náročný. Hlavně kvůli mé psychice toužící po hraní a tom všem.

Naštěstí se v průběhu měsíce naskytlo zjištění, že to vlastně celé jen o škole, běhu, běhu, běhu, jídle a spánku nebude. Panička nebyla tak unavená, jak si myslela. Nestalo se tak, že by se každý den vracela z výběhů mrtvá. O žádné hraní a další mé oblíbené činnosti jsem tedy zdaleka nepřišla. Naopak. Celý měsíc dostal takový náboj, že jsme se nemohly dočkat dalšího dne, který odstartujeme během.

Těžko se to popisuje, každopádně myslím si, že každý má nějakou činnost, která ho tak nabije energií, zlepší mu náladu na 110%, která pak proudí celým tělem a zažívá TEN nenahraditelný pocit štěstí, pocit euforie, která se postupem času stane návykovou. Tohle všechno my společně prožíváme při společném běhání. Pokud jste vy ještě takovou činnost neobjevili, což myslím, že u psů ani možné není, ti mají takovou neuvěřitelnou schopnost si užívat každičký moment života, však vy víte. Ale u lidí se to občas stane, někteří neví co je TA činnost, štěkám vám – nezoufejte a hledejte! Pro takové pocity se opravdu vyplatí čmuchat, kde se dá.

Člověk by neřekl jak rychle utíká čas. Ani jsme se nenadály a první týden byl ten tam. My měly v nožkách přes 27 kilometrů a pořád jsme nevěděly jestli to vůbec do konce měsíce stihneme doběhnout. Přeci jen nám zbývalo něco přes sedmdesát kilometrů. Ale energie jsme měly nespočet. A to hlavně díky příchodu prvních krásných slunečních dnů.

Další březnový týden se přehoupl přes obzor. Za námi bylo něco málo přes 62 naběhaných kilometrů. Hned několikrát za těchto dalších sedm dní jsme vyběhly na naše nejoblíbenější místa a kochaly se výhledy. Tedy spíše panička. Já nemohla spustit oči, čumák ani uši z těch všech věcí, co se v údolích děly. Znáte to, jezdící auta, pohybující se srnky na poli, lidé na procházkách, dětský výskot, štěkot ze vsí, zpěv ptáčků, šustění stromů, pachy zajíců, vůně poztrácených pamlsků… tolik vjemů. A teď si vyber jeden, kterému se budeš na sto procent věnovat, těžký to úkol.

Druhý běhací týden nás také postihlo pár deštivosněhovoslunečných dnů. To pak žádnej pes neví, co přijde. Samozřejmě se nám v tomto aprílovém počasí v březnu podařilo hned několikrát takovou sněhovou vánici, nebo pořádnej slejvák chytit. Vracely jsme se pak úplně zmáčené. Nám to ale ani trošku nevadilo. Tedy uznávám, pak při relaxování v pelíšku to trochu studělo. V takových situacích byl i gauč a postel zakázaným místem, ale za ty dokonalé pocity větru v chlupech a úsměvu přes celý čumák, se to dá oželit.

Začátkem třetího týdne jsme začaly pociťovat menší únavu, běhaly jsme kratší tratě a převážně každá svou cestou. Každá svou cestou čtěte jako: já polem, abych vyčmuchala a pořádně prohnala všechny myšky a panička spořádaně po cestě. V druhé polovině tohoto týdne se naše únava převrhla v obrovský náboj a my odběhly dosavadní rekord ve vzdálenosti, ale i maximálním tempu! Také jsme byly poprvé společně běhat vysloveně jen tmou. Pravdou je, že nás tma častokrát při celoročních výbězích stíhala, ale tentokrát jsme vyrazily přímo po setmění a neskutečně jsme si tento poněkud adrelinový běh užily! Úderem posledního dne třetího týdne jsme měly v tlapkách a chodidlech 86 kilometrů a zbývalo už jen málo na to, to celé dorazit!

To bychom ale nebyly my, abychom to neměly bez nějakých komplikací. Jako na potvoru jsme hned na začátku čtvrtého týdne utrpěly menší nepříjemnost, jak jinak než kousek od baráku. Panička si udělala pořádný výron kotníku a já se jen nestačila divit, jak rychle klesla k zemi. Snažila jsem se pomoct, už jsem plánovala, že ji vezmu na záda, ale ona se nakonec statečně zvedla a nějak těch pár metrů zdolala po svých.

Na několik následujících dní nastal paničce klidový režim, vzala si podivné klacíky a chodila mě s nimi venčit kolem naší velké boudy. Prý těm klacíkům ve světě dvounožců říkají berle. Nebudu vám kecat, furt se mi to plete se slovem brejle, a to moc dobře vím, co brejle jsou. Každopádně ať už se to jmenovalo jakkoliv, očividně to paničce pomáhalo a zdálo se, že nakonec těch zbývajících 9 kilometrů, které nám jako na potvoru po té menší nehodě ještě čekaly na doběhnutí, nějak zvládneme a výzvu dotáhneme do konce.

Přesně jak jsme doufaly, se i stalo. Hlavní bylo nepřestat věřit. Asi dva dny před koncem celého měsíce práce jsme vyrazily náš určený cíl dorazit! Běželo se těžce, jak mě, tak paničce. Paničce proto, že kotník nebyl ještě pořádně rozhýbaný a mě proto, že to naše tempo bylo doslova hlemýždí. Ale nevzdaly jsme to a těch 100 kilometrů jsme s jednodenním náskokem pokořily!

Z toho jednoznačně plyne se nevzdávat svých cílů, smysl to má a jak říká jedno moudré přísloví, co se ve vsi mezi psy hlídacími štěká, žádný pes nemůže říct, že v něčem selhal, dokud to nevzdá. Kamarádi toho se držte, říkám vám, že ti staří hlídači mají vždycky pravdu!

A co nám tenhle celý měsíc běhání přinesl? Ačkoliv se to nezdá, přinesl toho víc než dost. Tolik společných chvil, radosti a štěstí, spoustu hodin v přírodě na čerstvém vzduchu, prostor pro přemýšlení, místo pro práci na sobě se zde také našlo. Odhodlání, překonávání sám sebe, ale hlavně nás naučil, že běh jde milovat ještě o trochu víc.

Byl by hřích při této příležitosti neudělat kratší sestřih všech těch úspěšných výběhů a vtáhnout vás do toho zase trošku jinak a třeba vás taky tak trochu pomůže namotivovat k tomu si zasportovat.