Pozor, v mém revíru a blízkém okolí padá měsíc!

Čtete správně! „U nás v údolí možná nastává konec světa!“ vyšilovala jsem jako malé štěně. Pojďme se díky téhle mé bývalé domněnce trochu pobavit.

---

Sunny z minulosti: Jednoho dne se probudím a co nevidím. Celý dvůr pokrývá bílá peřina a venku se snáší nějaké úlomky. Úlomky čeho? Pak mi dojde, že jsem od včera neviděla měsíc a dají se mi dva a dva dohromady. Padá měsíc! Z toho může být velká katastrofa! Ale zachovejme klid, ještě nám zbývá několik hezkých chvil než se objeví duhový most, po kterém údajně přešel můj psí dědeček, co tak vím z maminčina povídání, a my po něm přejdeme do našich vysněných rájů.

Vsadím se o kuřecí konzervu, že v mém ráji rozhodně najdu horu z přetahovadel, pořádné jezírko na cachtání, les plný jabloní, které budou plodit místo jablek pamlsky, nebo šunkodávkovač, díky kterému budu mít zaručený přísun šunky z kuchyně. Málem bych zapomněla, musí tam být i motýlci, které tak ráda pozoruji. Takový ráj si představuji! Dříve jsem tedy vlastně měla vysněný i vlastní šampon, kterým bych se vždycky umyla a navonila a psi by pak na mě stáli doslova fronty. Ale od té doby, co jsem zjistila, že se šampony používají jen s pomocí sprchy, která není zrovna mou oblíbenkyní, jsem tento speciální šampon ze svého snění urychleně vyškrtla a věřím, že se obejdu i bez něj.

Ale teď už zpět k mému a možná brzy i našemu společnému problému. Jak jste si už asi všimli, v zimě často nepřestávají padat ty křehké úlomky měsíce, které se tak něžně snášejí pesmírem přímo na zem do našich revírů. Vždycky jsem si myslela, že naše planeta má svůj měsíc na vodítku a nehrozí, že by ji utekl. Ale opak je pravdou. Je to prostě podobné jako pejskaři se psy. Občas se také nějaký pes zaběhne. Těmi úlomky bývají pokryté louky, pole, cesty. Narazíte na ně prostě všude!

Někdy, když se radostně rozběhnu v té studivé spoustě měsíčních úlomků, jako by mě následovaly a přitom nemají žádné tlapičky, po kterých by za mnou běhaly. Prohánět se s těmi úlomky ale není vůbec nic nudného. Jen tak vyskakuji a nemůžu se vynadívat toho zvláštního deště. Pes nepotřebuje k ohromné zábavě pak vůbec nic a vystačí si zcela sám s těmi záhadnými úlomky.

Jednou už jsem jeden měsíční úlomek okusila a řeknu vám, podle mého bádání je měsíc zcela bez chuti. Měsíční úlomek se mi na jazyku rozplynul tak rychle, jako by spěchal do svého úlomkového ráje, pokud nějaký je. Zkrátka byl křehký. A jestli je takhle křekhý i celý měsíc, tak není záhadou, že se rozpadá. Stačilo omylem šťouchnout a bylo to. Pamatuji si, když jsem byla ještě úplně malinká, jemně jsem ocáskem šťouchla do vázy, to byla psohroma. Roztříštila se úplně všude a stačilo opravdu málo. A to se asi stalo i našemu nyní už roztříštěnému měsíci.

Pár dní na to, co se všude, na každém kousku trávy, stromech a silnicích, rozvalila měsíční bílá peřina, jsme s paničkou vyrazili do vsi. Málem jsem ji v tom podivném terénu nestačila. Takhle se asi musí cítit psosmonauti na měsíci. Je ale dost možné, že se už žádná pesmírná mise konat nebude, kvůli té aktuální katastrofě.

Všimla jsem si, že ve vsi pobíhalo spoustu lidských štěnat, vřískala a radovala se. Byl to hezký pohled. Zaměřila jsem svůj perfektní pasácký zrak na podivného měsíčního mimozemšťana. Už je to tady! Konec všech procházek, mazlení, pojídání výborného kuřecího masa, loudění, dovádění, koupání, ježdění na výlety… Přišli jsme s paničkou blíže a já nabyla radostného zjištění. Děcka toho podivného mimozemšťana uplácala z té úlomkové peřiny, která ne a ne zmizet už pár dní. Později jsem od kolemjdoucího psa zjistila, že se jedná o sněhuláka. Určitě si říkáte, že pro toho mimozemšťana z měsíčních úlomků je název sněhulák velmi zvláštní. Já si to říkala taky, ale co už. Svět lidí je někdy hodně podivuhodný.

Když ještě Zemi pokrývala ta studená úlomková peřina, vyrazili jsme s naší smečkou na nejbližší kopec, kde to máme s paničkou moc rády. Dvounožci s sebou táhli podivná plastová lehátka. Když jsme dorazili na vrchol, lidská štěňata si na divná lehátka nelehla, ale sedla a s jekotem sjela celý kopec, na který jsme právě vystoupali. Dole se obrátila a se smíchem se válela v úlomcích. Ačkoliv mi to nedávalo v mé mladé hlavičce smysl, vypadalo to zábavně. Jezdila znovu a znovu. Já se k nim s úsměvem na čumáčku přidala a běhala jsem sem a tam. Bylo to úžasné! Vítr ve chlupech, blažený výraz a radost z toho, že má radost má smečka.

---

Když jsem byla štěně, tehdy mi opravdu nikdo nemohl vyvrátit, že se měsíc řítí. Myslela jsem si to dlouho, ale teď už vím, jak co ve světě lidí chodí a rozhodně můžu zaručit, že letos ani loni a ani nikdy měsíc v zimě nepadal! I když to teď s odstupem času vím, a vím že jde o sníh, je to stejně velmi zvláštní jev. Pánice se mi snažila složitě vysvětlit, že sníh je vlastně skoro zmrzlý déšť a že sněží jen když je kolem nuly a níž. Tím jsem svůj mozek nezatěžovala, ten je totiž přehlcený spoustou naučených dovedností z tréninků, kterými bavím své milé dvounožce. Já tomu prostě rok co rok říkám kouzlo. A letos to s tím kouzlem vypadá docela nadějně. Že by mé tužby Psožíšek letos konečně vyslyšel?