Spadla klec

Když spadne klec, pocity uvězněného nejsou zrovna nejpozitivnější. Už několikrát jsem se omylem v takovém vězení ocitla i já. Ale panička by mě nikdy neuvěznila úmyslně, to se nebojte. To ona je naopak ta moje super hrdinka, co mě vždycky zachrání.

Od doby, kdy k nám do rodiny přibyla první kočka, se na dveřích ze dvorku do dílny, kterou se dá projít na zahradu, objevilo takové malé okénko ve výši mé hrudi. Bylo mi řečeno, že to není okénko, ale jsou to kočičí dvířka. Proto bylo tak nízko. No, a přesně kolem těchto dveří s okénkem se to, co vám tu chci sdělit, bude celé točit.

Na dvorku trávím čas docela často, mám tam pelíšek, hračky a taky misky. Spoustu oblíbených míst, kde spinkávám nebo kde se opaluji. Mám to tam moc ráda. když se panička vrátí ze školy, je dvůr to první místo, kde ji radostně vítám.

Jednoho dne měla panička dlouhý den a přijela relativně pozdě domů. Já ji přivítala a byla jsem celá bez sebe, že už je tady. ( Jen tak mezi námi, to mi připomíná jeden takový citát, který určitě znáte, a pokud ne, tak vás s ním seznámím. Ze své tlamy ho vypustil neznámý autor, avšak citát je naprosto přesný. „Čím později se vrátíte domů, tím chladněji vás přivítá hloupá manželka; čím později se vrátíte domů tím vřeleji vás přivítá chytrý pes.“) A přesně takhle jsem já paničku po celodenním odloučení vítala. Radostně a s úsměvem.

No, ať to tady zase dlouho neoštěkávám kolema kolem… zkrátka hned, jak to bylo možné jsme vyrazily na louku, kterou máme hned za barákem, což je mimochodem neskutečná výhoda, házet létací disky a něco jsme také potrénovaly.

Když jsme se vracely domů, bylo už přítmí. Panička šla uklidit frisbee k ostatním „lepším“ hračkám, ke kterým nemám přístup a které jsou tak pro mě naprostými poklady. Šla je uklidit do boxu, který je právě ve výše zmíněné dílně, do které vedou velké plechové dveře s malými průhlednými a taky zablácenými kočičími dvířky.

• 

• 

Moje milovaná dvounožka překročila prách s disky v ruce, udělala krok, dva a disky leťely do boxu na polici, kde mají své místo. Já šla, jak už to bývá zvykem, hned za paničkou. No jo, jsem takový její ocásek. Ona si mě ale nevšimla, a to byl právě ten problém.Vyšla ven s doměním, že už čekám před vchodovými dveřmi do baráku a zavřela ty velké, v ten den relativně studené, plechové dveře s malým okénkem.

Zpanikařila jsem. Představila jsem si, co všechno by se mohlo stát, kdyby si nevzpomněla. Trochu mě utěšovalo pomyšlení, že v dílně je i sklep, kde je spoustu brambor nebo třeba jablka. Takže bych tady nějakou dobu přežila. Ale stejně, cítila jsem se pod psa. Pak jsem si vzpomněla, jak vždycky panička říká, že je nejlepší si najít něco pozitivního a na to myslet a přitáhnout si to tak k sobě myšlenkou.

Uplynulo několik stovek sekund, opravdu chvilka, ale mě už se to zdálo jako věčnost. Připadala jsem si jako princezna uvězněná ve věži, která čeká na prince a doufá, že se na ni nevykašle, osvobodí ji a získá si ji. Třeba takový Rocky byl takový můj princ, ale ten by neměl žádnou šanci se sem dostat a zachránit mě.

Tyhle všechny myšlenky se mi odehrály v hlavě v několika málo minutách. tak moc rychle můj bordeří mozek pracuje. najednou slyším, jak panička sype do misky krmení. Ukápla mi slina. Slyším paničku, jak mě volá, ale nemůžu tam. Pořád mi stojí v cestě ty plechové dveře. A v tu ránu mě to napadne! Tisknu čumák k malým kočičím dvířkům ve výši mé hrudi a doufám, že mě panička zahlédne.

Věřte nevěřte, zahlédla mě! Otevřela mi, a říkala něco v tom smyslu, že jsem tuňťa. Ale to se plete Puňťa je starší pes ze sousedství. Vlepila jsem ji pusinku a vrhla jsem se na granule. Teď mám kachní příchuť, co vám budu povídat, je to lahůůůdka!

Když jsem večeřela, musela jsem uznat, že měla panička pravdu. Pokud si něco opravdu přejete a věříte, že se tak stane, jako by si to k sobě přitahujete. Asi to budu muset praktikovat častěji…