Už jsem zase o rok starší

Je to tak. Už zase uplynul další rok. Rok plný dobrodružství, mazlení, objevování nových míst, sledování západů slunce, cachtání se ve vodě, rodinných grilovaček, skotačení ve sněhu, venčení s psími kamarády, úspěšných tréninků… bylo toho opravdu dost. Teď už jsem zase o rok starší a moudřejší a můj psí mozeček zná zase o chlup víc. Dnes 3. dubna jsou mi dva roky!

Když jsem se ráno vzbudila, moc dobře jsem věděla, co je za den. Naschvál jsem se zůstala povalovat v pelíšku a čekala jsem, jestli i pánice ví, proč je dnešek významný. Nezklamala. Po chvíli přišla za mnou, věnovala mi úsměv a pohlazení a oznámila mi právě to, co jsem chtěla slyšet: ,,Zlato, dnes máš narozeniny!“ Vylítla jsem z pelíšku a zavyla radostí. Pánice si obula botky a jako každé ráno jsme vyrazily hodit bobek na louku za domem.

Po snídani jsme si spolu hrály a vlastně jako celý den jsme dělaly jen to, co zbožňuju. Když mi panička házela míček, nebo když vytáhla mé oblíbené přetahovadlo, a nebo když mě podrbala na bříšku tak, jak to zbožňuju, chtěla jsem ji láskou sežrat. Ale to si nemohu dovolit! To bych pak chodila na světě bez jejího doprovodu a to nepřipadá v úvahu. Tak jsem ji alespoň láskou olízala a vlepila ji několik  láskyplných hubiček přímo na tvář. No dobře, budu upřímná. Můj jazyk zasáhl při pusinkování i oko.

Poté jsem vyrazila na zahradu a slunila jsem se tak jako každé ráno. Pěkně jsem se převalila na záda, poslouchala jsem zpěv malých okřídlených štěňat, co seděli na stromech a dopřávala jsem si toho božského klidu, co panoval. Tentokrát jsem mu tu vládu nad mým revírem s radostí přenechala. Mám přeci narozeniny, a tak si mohu odpočinek dopřát. Měla jsem pocit, jako by mě každý paprsek dělal ještě pískovější a jako by mi kamarádi mravenci, kteří okolo mě pobíhali, šeptali do ouška, že stačí opravdu málo k tomu, abych upadla do pěkně hlubokýho spánku. Taky že jsem do něj upadla. Né tedy doslova, nic jsem si nenatloukla, ale usnula jsem.

Zdál se mi sen o tom, jak pánice otevírá vchodové dveře a říká, že je čas připravovat dort. ze spánku mě vytrhl skřípavý zvuk a tak jsem otevřela oči. A věřte nevěřte, pánice ty dveře opravdu otevírala. Můj sen se stal pravdou. Rozběhla jsem se k ní a už jsem se těšila, že vyluxuji všechno, co na zem upadne. Taky jsem doufala, že drobky získám dřív než naše kočka. Měla jsem štěstí. Číča byla někde venku.

K mé smůle bylo zrovna vytřeno a po drobcích nebylo ani památky. Pozitivní na tom bylo, že se pánice dala do míchání čehosi, co pěkně vonělo. Prozradila mi, že je to dortová směs. Už teď jsem věděla, že si na ní náramně pochutnám. Do několika minut byla směs připravená a tak jsme ji daly vytuhnout do lednice. Byl konečně čas jít ven!

Ještě před odchodem do přírody mi panička navlékla na obojek motýlka, aby mi to dnes prý slušelo. No, ještě aby ne! Dnes je můj den a tohle opravdu považuji za důležité. Možná vám teď připadám jako namyšlená pslečinka, ale když se věčně válím v hlíně, nezastavitelně skáču do vody a občas zavítám do nějakého bahýnka, dnes jsem se chtěla psím klukům líbit. Jsem už přeci velká!

Pro dnešní plán se nám nejvíce hodila louka, a tak jsme vyrazily tam. Celou hodinu jsme si společně hrály. Už ji po tom roce a kus nezáleželo na tom, co si ostatní jedinci lidského druhu myslí o tom, když pobíhá po louce jako splašenec a vydává povzbudivé a jásající zvuky. Žila zkrátka teď a tady a mě se věnovala stoprocentně. Žádné pomýšlení na starosti, povinnosti či něco jiného. Myslela prostě jen na to, jak je se mnou ráda. Já jsem jí tento stejný pocit vysílala zpět svým úsměvěm.

Toto krásně strávené odpoledne nemohlo mít lepší konec. Jakmile jsme doťapkaly příjemně unavené zpět domů, čekal na mě ten parádní dort, na který jsem během skotačení na louce úplně zapomněla. Když jsem ho spatřila, už už se mi hrnula první slina ven z tlamy. Tohle podmíňěné chování jsem musela ale ještě na chvíli zastavit. Byl totiž čas na focení, abychom měly na tento den památku.

Pózovala jsem tak moc, jak jen to šlo. Do objektivu jsem házela radostné obličeje a nemohla jsem se dočkat, až pánice přestane máchat tím dortem před objektivem a konečně mi ho dá. Musí přece už za ty roky věďět, že já si s ním poradím hravě.Následovalo ještě krátké zazpívání narozeninivé písničky, do které jsem si také párkrát šťekla. Hlas mi teda nějak zaskřehotal ale jako menší hudební vložka to stačilo bohaťe.

• 

• 

• 

• 

Dočkala jsem se. Do dortu jsem se pořádně pustila. Nejprve jsem tedy snědla všechny dobrůtky, kterými byl dort ozdoben a až pak jsem se dala do samotného korpusu. Řeknu vám, ta chuť byla snová! Olizovala jsem se až za ušima. Je jen trochu škoda, že jsem to zhltla tak rychle. Jako vždy jsem ješťe několik okamžiků olizovala prázdný talíř. To proto, aby jsem paničce dokázala, že když mi jsou ty dva, tak jsem už opravdu samostatná a dokážu po sobě uklidit.

Co se týče dárků, už také přišly na řadu. Dá se říct, že přišly ale zároveň i nepřišly, protože ten hlavní od pánice je ještě na cestě. V nejbližších dnech by ho měla přivézt pošta a tak to modré auto pečlivě vyhlížím už od teď. Měl by mi přijít postroj na běhání!

Psí kamarádi mi ale nějaké dárečky také zaslaly. Ty přišly narozdíl od toho hlavního včas. Ze všech dopisů, z obrázků a z každého předmětu mi ukápla slzička. Přátelé jsem opravdu ráda, že vás mám. Jedno velké HAF vám všem!

• 

• 

• 

K večeru jsem pak měla co dělat děkovat vám všem insta kámošům. Poslali jste mi také tolik krásných uštěkaných přáníček, kterých si moc vážím. Takže vám také jedno velké HAF náleží.

Když už se ale i kočka uvelebila ke spánku, vyhodnotila jsem, že bych měla jít do hajan taky. Byla jsem zvědavá a natěšená na to, co mě ještě s pánicí za ty roky potká a byla jsem opravdu vďěčná za to, že mám zrovna tu mou smečku. Usínala jsem s blaženým úsměvem a napapaným bříškem a byla jsem šťastná. Celý narozeninový den se perfektně povedl!