Když jsem byla malé štěňátko…

To byly časy, když jsem se od rána do večera válela v pelíšku se svými sestřičkami a bráškami, se kterými jsme každodenně vedli boj o nejlepší cucík. Celé dny jsme společně šmejdili na úplně cizím světě a vyčkávali jsme, až si nás vyzvedne nová lidská smečka.

A byl tu ten den,kdy sourozenci začali mizet! Věděla jsem, že budu následovat i já. Moje nová rodina vešla k nám do dvora a já se běžela rozloučit s maminkou,co mi nožky stačily. Mám-li být upřímná, byla jsem překvapená, z těch veselých lidí,co se na mě usmívali a cítila jsem,že jsou to ti správní!

Cestu autem jsem celou prospala a když jsem se ocitla za úplně jiným plotem, v úplně jiné zahradě a měla jsem spát v úplně jiném pelíšku,byla jsem trochu nervózní. Druhý den moje nervozita zmizela,protože jsem dostala spoustu nových hraček na zničení.

Postupem času jsem si na novou rodinu a cizí prostředí zvykla. U veterináře už jsem nebyla tak vystrašená jako když jsem byla dvě hodiny na světě.

Bylo krasné si takto zavzpomínat! Tak naštěkanou zase u dalšího článku!