Zpětně o letošních sněhových dobrodružstvích

To jsem se právě povalovala v pelíšku a byla jsem na pokraji spánku, když tu mě přepadla myšlenka, že bych vám mohla natlapkat nějaké podrobnosti o naší zimní dovolené. A tak právě sedím před klávesnicí a mačkám písmenko po písmenku.

Bylo březnové ráno a my jsme si se smečkou posbírali všechny chlupy, hračky a granulky a pak také nějaké nezbytnosti dvounožců. Vše jsme hodili do kufru, já si naskočila do své klece, která už je takovým mým přenosným domečkem. Ačkoliv zní slovo „klec“ docela odpudivě, já mám tu svou ráda a vůbec se v ní necítím jako v kleci. Dvířka od klícky se zavírají, motor auta startuje a my vyjíždíme.

Celou cestu jsem klasicky sledovala ty šmouhy aut, co se kolem naší boudy na kolečkách pořád míhaly. Někdy jsem měla chuť je oštěknout, aby se shoufovaly do stáda, ale z předchozích zkušeností jsem to už znovu nezkoušela. Stejně by neuposlechly jako minule. A tak jsem šmouhy nechala šmouhami a dovolila jsem svým očním víčkům jemně dopadnout. Zbytek cesty jsem prospala.

Ještě v poledne jsme dojeli na místo. Cílem byl městys Černý Důl, kde jsme později vyčmuchaly spoustu zákoutí a střetly jsme se čumákem čumák s nemálo srnkami. Tento první den v nové destinaci, jak by řekla panička, jsme jen objevovali okolí a prošli se po městě. Také jsme si vybalili těch pár chlupů, hraček a granulek a také několik nezbytností dvounožců. 

Večer jsme se se smečkou spustili po dlouhých točitých schodech rovnou na večeři. Pane psože, to byly vůně! Zrovna se podávaly stejky. Také jsem ještě toho dne zjistila, že nejsem v hotelu sama čtyřnohá a seznámila jsem se s Princeznou. Řeknu vám, princezna to opravdu byla. Vždy nožku přes nožku. Chtěla jsem se jí zeptat, jak ke jménu přišla, ale radši jsem ji to neštěkla, aby se nějak neurazila. Vyvolat nějaký konflikt bych vážně se svou bezkonfliktní povahou nechtěla.

Další den se táhl následovně: Celé dopoledne jsem si po vydatné snídani dopřávala parádního odpočinku v peřinách. Pánice totiž vyrazila si zalyžovat na pár hodin. Odpoledne jsme vyrazily na dosti slušný výšlap. Panička si naplánovala vyšlápnout jednu ze sjezdovek a tak jsem do toho šla s chutí s ní. Vyšplhaly jsme až nahoru, kde pro nás byl skvělou odměnou výhled na krajinu. Ušly jsme nějaké čtyři kilometry ve spoustě sněhu a jak můj postroj, tak paničky boty se daly ždímat. Po návratu na pokoj, ze mě pánice obrala všechny ty sněhové koule, které se na mou srst cestou nabalily a dělaly mi menší záťěž. Přemítala jsem, že se asi nějak tak musí cítit dvounožci, když nosí na procházky batůžky s hračkami pro nás chlupáče.

Třetího dne našeho horského dobrodružství a též třetího dne radovánek ve sněhu, jsme hned po snídani vyrazily po jedné z turistických stezek. Byla to paráda! Sluníčko svítilo, sníh se leskl až se mi z toho vykouzlil úsměv na čumáčku. Šly jsme dlouho ale užívaly jsme si to každým coulem. Panička po nějaké chvilce vždy vytáhla foťák a já musela tak různě pózovat. Když povídala, že na to budeme na stará kolena a packy moc rády vzpomínat, nahodila jsem vždy přijatelné výrazy. Když ale řekla, že za parádní úsměv či roztomilý výraz dostanu dobrotu a zamávala pamlskem nad hlavou snažila jsem se ještě víc.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Celých šest kilometrů jsme obcházely vápencový lom. Štěknu vám, byl ohroomný. Dle mých výpočtů by se tam mohli vejít snad všechna psiska z našeho kraje! O to větším nebezpečím pádu byl. Proto jsem byla v jeho blízkosti spíše na vodítku, protože nikdy nevíte, kdy ucítíte nějakou vůni nebo vás vyprovokuje okolo letící moucha, vám uklouzne tlapka a sletíte dolů. No, psologicky bych asi letět nemohla páč nemám křídla jako ptáci, ale kdo ví, třeba jsem psí víla.

Po cestě jsme viděly spoustu výhledů, jak už je to na horách klasikou a taky jsme došly ke dvoum kapličkám. Cesta zpět byla docela zajmavá. Vůbec jsme nevěděly, kam jdeme a o to více nás to vyděsilo, když jsme procházely kolem strašidelného domu. Jo, nekecám. I na paniččině obličeji jsem zaznamenala obavy. Za odměnu po téhle túře jsme se pod sjezdovkou nadlábly smaženého sýru v housce. Vlastně jen panička… mě podstrčila jen pár pamlsků, aby mi to nebylo líto.

• 

• 

• 

Probouzíme se do dne čtvrtého. To jsem měla ráno zase spací hodinky. Panička lyžovala a užívala si sněhu tak trochu jinak než pejskařsky. Odpoledne jsme ale s celou smečkou vyrazily do Janských Lázní na obhlídku. Potkali jsme Krakonoše, lázeňské dvounohé povaleče a taky pár psíků v parku. Také jsme se společně vyfotily v lázeňském altánku, který parku skvělě dominoval. Co se týče města, je moc krásné a tak vám všem dávám haftip ho navštívit, kdyby jste byli poblíž. V centru mají taky kavárnu přímo v kolonádě a tak nezapomeňte zavítat i tam. My tam také byli! Sice je do kavárny přístup psům zamítnut, ale když hodíte na obsluhu psí oči v pohodě vás pustí a dovolí vám obhlédnout všechny ty lákavé dortíky. Dát, dát vám je už nedají, jelikož jsou pro dvounožce a tak si na dortíku pochutnala celá smečka kromě mě. Doma mi to ale vynahradili konzervou.

Posledního dne našeho dobrodružství jsme museli po snídani sbalit těch pár chlupů, hraček a granulí a také nezbytností dvounožců, nasedli jsme do pojízdné boudy a vyrazili jsme směrem Harrachov. Tam bylo panečku sněhu! Pánice mi namazala tlapky a už už jsme ťapkali k Mumlavským vodopádům. Byly úchvatné! Možná proto, tam také bylo tolik lidí a hlavně psů. Jako by vyhlásili nějaký sraz pejskařů. Pachových značek tam bylo také dost a tak jsem si v hlavě odnesla hromadu informací o cizích psech. Cestou zpět do města jsme nakoupili něco na památku, taky něco na zub a taky jsme se zahřáli čajíkem. Ještě toho dne jsem usínala ve svém vyhřátém pelíšku.

---

Pokud byste chtěli naše zimní dobrodružství vstřebat i jinak, můžete shlédnout video, které sem přikládám.