Hladová louže nebo vetřelec z pesmíru?

Veřte nevěřte, u nás se přes noc na zahradě objevila začátkem června velká modrá louže. Nikdy jsem se s takovým organismem nesetkala tváří v tvář a proto jsem taky byla vyjukaná.

Mám samozřejmě své psí taktiky, takže očichat na každém rohu, štěknout s dotazem oč mu jde (samozřejmě se to neozvalo nazpět, tak jsem to i předvídala), olíznout (třeba je to k jídlu, nikdy nevíš), chvíli střežit (možná se to hejbne, když budu v klidu) a pak zavrtět ocáskem. Každý moudrý organismus na to odpoví též zavrtěním ocasem nebo alespoň úsměvem jako to dělává moje smečka. Jenže tenhle asi moc moudrý není.

Vyčerpala jsem všechny své taktiky a organismus ne a ne se hýbnout. Už jsem byla na pokraji psoufalství, jelikož nechcete z ničeho nic objevit na svém oblíbeném místě, kde se pravidelně sluníte, záhadného vetřelce z vesmíru. A že zaplácnul pěknou flákotu místa našeho (čti mého) pozemku.

Vetřelec z vesmíru by to i klidně mohl být. Ve vesmíru je všechno přeci kulaté jako tenisák. Vemte si třeba kulaté Slunce, planety nebo Měsíc. Každopádně ať už je to jakkoliv, kulaté to je a modré jako obloha taky, takže z vesmíru to stopro přiběhlo.

Zeptala jsem se ve vsi psů, jestli neznaj tenhle divnej organismus rodící se v noci a žijící v rodinných zahradách. Sousedka Bessy mi naoplátku štěkla, že prej se to jednoho dne u nich vyrojilo taky, ale že je to neškodný. Což s tím já naprosto souhlasím, neškodný to je, ani vrtět ocasem to neumí.

Druhého dne, co jsme společně sdíleli stejný pozemek, do vetřelce začali skákat menší členi lidské smečky a začali výskat. Já, psice do nepohody jsem o ně začala mít strach, protože se zdálo, že je vetřelec polyká a oni přitom hrozně vyvádějí. Tak jsem začala výhružně štěkat. Nestalo se vůbec nic, vetřelec si pořád v klidu seděl na mém milovaném slunícím místečku.

A tak se z vetřelce za něco málo dní stala velká hladová louže. Moc se mi ulevilo, když vylezli děti celé a bez kousanců, ale stejně to můj názor na vetřelce nezměnilo. Ale vlastně něco málo to změnilo, začala jsem mu říkat zkráceně jen Vetř. A to pouze z praktického důvodu. Když štěkáte novinky psům po vsi, probírá se všechno od čumáku až k ocasu a tak vás po chvíli debatování začne trošku škrábat v tlamě. A Vetř je rozhodně kratší než vetřelec, takže mě logicky začne škrábat v tlamě o pár okamžiků déle.

To ještě není zdaleka vše, když je Vetř na zahradě většinou sám a zrovna nikoho nepožírá, divně vrčí. Myslela jsem si, že tráví nahlas, ale panička mi říkala, že polyká vodu a pak ji zase vrací čistou. To si můj psí mozek moc nedokáže vysvětlit. Přeci když objevím a sním nějakou chuťovku na louce, přetočí se mi to v žaludku, nesedne mi to a letí to ven se spoustou dalších věcí. Vetřové jsou vážně divní tvorové.

Také jsem zjistila, že Vetř má nejspíš i příjmení. Říká se mu prý Florida a v krámu kde ho prodávají je tak nazýván ještě častěji. Dle mých znalostí ještě od mé psí mámy je Florida poloostrov u Mexického zálivu někde z druhý strany zemětenisáku. Takže se moje smečka tím, že je Vetř spolkne teleportuje na Floridu? Tímto mi udělali v hlavě docela maglajz a tak už jen spoléhám na to, že alespoň jistě vím, že Vetř zaplác moje oblíbený místečko, kde občas chytám bronz. Ne že bych ho měla málo, ale jako relax je chytání bronzu psůžasné.

Po měsíci už jsem si na Vetřa zvykla, přesně jak říkala Bessy, psuberťačka ze sousedství, Vetř je vážně neškodný. Až na to, že občas spolkne smečku a pak mi ji vrátí, je celkem v pohodě. Samozřejmě se žádný kontakt smečky s Vetřem neodehraje beze mě, jelikož můj dozor a nápomoc je vždy třeba. To jsme si s Vetřem už ujasnili a docela to pobírá, takže se naše soužití stává docela poklidným.