Ostnatému cosi tváří v tvář

Jak víte, podzim je v plném proudu a mě se s jeho příchodem vrátil do myšlenek zážitek z minulého roku v době tohoto barevného období. Chtěla bych vám o něm zpětně něco povyprávět, aby ho kromě mé věrné posluchačky čtyřnohé sousedky, slyšel nebo četl i někdo jiný. Zkrátka to pustíme do éteru!

Jak je všem nejen čechům známo, stmívá se u nás v podzimních dnech relativně brzy, kolem páté a později i kolem čtvrté odpoledne. To je ještě čas, kdy je většina pejskařů na túrách. I my jsme na takové jedné byly.

Zrovna jsme procházkovaly v našem oblíbeném parku, kde v té době bylo už spoustu listí. Znáte to období, kdy listí padá nejvíce… no tak přesně takové tehdy panovalo.

Odbila půl pátá, tedy pro mé ucho dvě maxi rány zvonu, a my jsme si to štrádovaly z cesty rovnou na louku. A tam se to stalo! Kopička listí a u ní malé ostnaté cosi.

A co se nestalo, já si jdu o ostnatém cosi nemám sebemenší potuchy, došlápnu levou přední tlapkou a tadá, živočich s tělesnou teplotou tak akorát na zahřátí studených končetin se pode mnou pohne.

Ze začátku jsem si myslela, že se pode mnou propadá svět, říkala jsem si, že bych možná měla trochu schodit, protože ta srst mě tehdy dělala docela roztomilou kuličkou, tak abych se ve vsi těm hlídačům za plotem pořád líbila. Ale že bych na tom byla až tak zle, to jsem nepředpokládala. K mému vnitřnímu klidu, se zem nepropadala a ještě konec světa, který jednou zmiňoval postarší obyvatel naší osady za řekou, nenastal.

Co vám budu tlapkat, byla jsem v šoku! Ostnaté cosi ode mě co by míčkem panička dohodila, mě znervózňovalo. Utekla jsem se staženým ocasem zpět k cestě a panička zrovna tak moc trvala na tom, jít skrze onu louku. Snažila jsem se ji přemluvit mými ustrašenými očky, ale nějak to nešlo. Prý ze mě nebude dělat sraba, také říkala, že se mám vzpsovit a projít kolem. Jenže jak se má fena vzpsovit, už mi řečeno nebylo.

Po chvíli přemlouvání mi došlo, že panička je v tomhle tvrdohlavec světa a tak jsem se teda upejpala k několika rychlým připrdlým krokům. Uff, a to nejtěžší z nejtěžších bylo za mnou. Ostnaté cosi, se válelo pěknou flákotu za námi a my došly v pořádku domů.

Rok utekl jako voda a já se s ostnatým cosi setkala znovu. Tentokrát starší, méně bojácná a taky moudřejší. Vím, že můj tehdy nepřítel, je teď mým neškodným, avšak roztomilým přítelem. Není to ostnaté cosi, jako doposud, ale jde o ježka. Zvířátko, které si v mém srdíčku, díky mé milosrdné povaze, vybojoval také místečko.

A co by z toho mělo plynout? Asi jen, nedělejte z ježka ostnaté cosi. Všechno není, jak se na první pohled zdá.